West Highland Way, zápisky z nejkrásnější skotské dálkové trasy

V roce 2003 jsem se ve svých 19 letech vypravil poprvé do Skotska. Tento severský kraj, přírodu, lidi, moře jsem si zamiloval a mnohokrát jsem se vrátil a vracet se budu i v budoucnu. Má první návštěva byl organizovaný výlet po nádherných dálkových trasách West Highland Way (154,5 km) z Glasgow do Fort William a Great Glen Way (127 km) z Fort William do Inverness.

Na své cestě jsem si vedl deník, který sice neviniká žádnými dramatickými chvílemi ani zvláštním dobrodružstvím, ale je to obraz cesty, který chci mít uložen pro uchování vzpomínek. Možná někomu pomůže vypravit se na tu „svou cestu“.

V té době jsem o fotografii ještě nevěděl zhola nic, přesto jsou zápisky doprovázeny mými fotografiemi, které podtrhují mládeneckou cestovatelskou autenticitu. Fotografie jsem pořídil během popisované pěší cesty, ale z větší části o rok později, kdy jsem se s kamarádem vypravil na měsíční cestu Skotskem stopem a s krosnou na zádech.

Fotografie jsou skenovány (ne příliš kvalitně) z barevného negativního kinofilmu (jaký to byl film, tak to již vůbec nevím, nějaký obyčejný). Ale pro potřebu dokumentace mi to zcela postačuje.

Pozdější komentáře a poznámky jsou v deníkových zápiscích označeny zelenou kurzívou.

 

19. 7. 2003, sobota (na cestě)

V sobotu 19. 7. 2003 vyrážím z Prahy s cestovní kanceláří Poznání na cestu po skotské vysočině. Přes den půjdeme na lehko, protože nám všechny naše věci poveze autobus. Netáhnu tedy žádnou krosnu, ale pouze obří tašku. Jídlo mám poskládané v bedně o rozměrech bedny od banánů, jak jsme byli instruováni, krásně se nám vejde pod sedadlo v autobusu. Nechci nijak snižovat prostorovou představivost našeho průvodce, ale ta bedna se tam prostě nevejde. Nevadí. Problém se řeší vyšoupnutím krabice do uličky. Asi se o ní v noci někdo zabije, ale mám za to, že jsou povoleny 10% ztráty. Hnedle jsem zakousl housku se sýrem a salámem, kterou mi přichystala maminka, a přitom sním, že jsme již na břehu nějakého skotského lochu. Nabrali jsme, ale teprve kurs Rozvadov, kde překročíme Česko – Německé hranice. Dále pojedeme v noci přes Norimberk a Cáchy, směrem na Belgii, kde nás čeká naše první zastávka – známé a krásné město Bruggy.

20. 7. 2003, neděle (Bruggy)

V 8:00 parkujeme na prázdném parkovišti, nedaleko historického centra Brugg. Všichni jsou po dlouhé cestě poněkud polámáni a tak si každý dá malou rozcvičku. Pár lidí, kteří už Bruggy viděli, jsme nechali v Gentu a posléze si je „možná“ zase vyzvedneme. Zabalíme si do baťůžků to nejnutnější na den, řízky, sušenky a fotoaparáty a přes krásný udržovaný park přicházíme k labutímu jezírku lásky. Je to část Bruggských plavebních kanálů a „labutí“ se nejmenuje náhodou. Labutě jsou tu všude a lákají po prvních turistech něco k snědku. Odtud odbočíme do zahrad kláštera z 15. století, kde pobývaly vdovy po padlých rytířích. Téměř všechny fasády jsou původní a docela zachovalé. Východ z klášterních zahrad ústí do široké ulice, kde se nám otevírá pohled na tři dominanty města. Belfort – je krásná vysoká gotická zvonice. Kdo má rád černý humor, doporučuji skvělý film v Bruggách. Hraje tři melodie (a když jste nahoře, tak se vám zdá, že proklatě nahlas) na svých 42 zvonů a zvonků a až nahoru vede 366 schodů. Jak jste výše a výše, schody se zužují, což znemožňuje, aby někdo šel nahoru a někdo další zároveň dolů. Vznikají tím docela dlouhé zácpy. Shora je, ale úžasný výhled na město a okolí. V dálce na severu jsou vidět moderní větrné mlýny a přístav, na jihu pak druhá velká Bruggská věž, patřící k chrámu Onthaalkerk (zde je socha Madony s dítětem od Michelangela Buonaroti. Je to jediná socha, která byla ještě za jeho života vyvezena mimo Itálii) a na severozápadě pak věž třetí, která je taky součástí nějakého kostela. Když jsem se dostatečně nabažil ptačí perspektivy, sejdeme, částečně i spadáme, dolů a zamíříme směrem k chrámu nejsvětější krve – zde je uložena údajně Ježíšova krev, kterou někdy někdo ve středověku dovezl z Jeruzaléma, právě do Brugg. Každoročně se zde slaví svátek nejsvětější krve. To se pak koná řada procesí a vůbec je tam hrozný frmol. Kousek od chrámu nakoupíme pohledy za 0,25 EUR a vydáme se na místo naší poslední zastávky, kde jsou čtyři obří, dřevěné středověké mlýny. Prý jich zde bylo asi 40, ale zbyly pouze tyto. Tak a tady dostáváme rozchod. Je 12:30 a žaludek se hlásí o svou denní dávku. Propletu se tedy spletí uliček a kanálů, abych se za 45 minut ocitl úplně jinde, než jsem chtěl. Nevadí. Cestou jsem alespoň narazil na krásný kanál se zahrádkami okolo. Vše je samozřejmě lemováno baráčky z červených cihel se zdobenými štíty a malými balkónky. Za dalších asi 30 minut nalézám park, přes který jsme šli ráno, a bez okolků si před turisty vybaluji své řízky. Mlsně kolem mě chodí jakási huňatá kočka a nakonec mi i strčí hlavu do baťohu. Má, ale smůlu. Všechny řízky jsem už snědl. Abych si ukrátil čas, veršuji motivační báseň.

Vidět Neapol a zemřít hned,
hlásá jeden básník veliký.
Však byl by tento svět jen plný běd,
když poslouchali bychom básníky.

Bruggy vlastními zraky uzříti
a pak na dně hrobu zůstat jen.
Toť tvé srdce nyní velí ti,
toť tvé mysli horoucí je sen.

Mám poměrně dost veršovánek, básní, básniček a rýmů z let mezi mým patnáctým a cca třiadvacátým rokem. Nějaké i pozdější. Většinou milostná poezie, jak jinak. Co s tím? Uvidíme...

Stirling CastleStirling Castle - Mohutně opevněný hrad na skále. To je ještě ta obydlená část Skotska blízko Edinburghu.

21. 7. 2003, pondělí (Calais – Dover – Glasgow – Glengoyne distillery)

Brzkým trajektem se po 3 hodinovém čekání přeplavíme z Calais do Doveru. Je tma a z přístavu jsou vidět pouze světla. Loď je pohodlná a ani moc nehoupe, jen je tam poněkud zima. Za hodinu a čtvrt jsme na britské straně kanálu La Manche. Ještě pár všetečných otázek landing officerů a už si to náš autobus hasí směr Glasgow.

V Glasgow zastavíme asi ve dvanáct na parkovišti ve čtvrti Milngavie. Vysedáme a balíme si nejnutnější věci na naší první krátkou prohlídku, zatím ještě ne moc divoké skotské vysočiny. Vydatně prší, ale nám to nevadí, neboť jsme všichni natěšeni na Glen Goyne distillery. Ta stojí pod kopcem Dumgoyne (1402 f). Kopec je to pěkný a pravý skotský. Vůbec mu na majestátnosti neubírá, že má pouze 427 metrů. Je vidět téměř od začátku naší cesty a blíží se proklatě pomalu. Nakonec, ale přeci jen zvítězíme a už už vidíme střechy destillerky. Ta byla založena roku 1833 a ročně produkuje přes 1 milion litrů whisky. Zaměstnává i s průvodcem všehovšudy 9 lidí a je to tedy takový malý rodinný podnik. Za 3.95 £ si zaplatíme prohlídku, která je korunována ochutnávkou 17 leté Glen Goyne whisky. Na prohlídce nám mimo pracovního postupu a místností, kde se zlatavý mok zpracovává, ukazovali i whisky, která v sudu zrála od roku 1968 do 2001. Taková 33 letá whisky má skoro až tmavě hnědou barvu a 0,7 litru stojí od 200 £ výše (tu nám ochutnat nedali). Všichni jsme po prvním setkání se Skotskem utrmácení a tak nás autobus odváží na nedaleké tábořiště, aby nás mohl zítra opět vyhodit u destillerky. (Musíme si přeci West Highland way projít od začátku do konce pěšky, ne?). Stany stavíme za krásného počasí. Kolem v ohradách běhají koně a loudají se líné ovce. S námi je na tábořišti ještě pár Holanďanů. Obloha pomalu tmavne, zavírají se nám oči a spánek nás již chytá do svých pevných sítí. Jde se spát, zítra je taky den.

První mé setkání se Skotskem a rovnou jsme začali „skotskou“. Později mi tento skvělý alkohol medové barvy dosti zachutnal. Nejčastěji dávám přednost ostrovním drsnějším whisky jako jsou Talisker nebo Laphroaig, ale skoro každá místní destillerka má něco do sebe.

Loch LomondLoch Lomond - Severní strana největšího skotského jezera.

22. 7. 2003, úterý (Glengoyne distillery – kemp Cashell)

Odchod je v 8:15 a tak to na tábořišti již v půl sedmé žije. Taky to je trochu tím, že nám mezi stany chodil kohout, který nás vehementně tahal ze stanů svým ukrutně hlasitým kokrháním. Jsme připraveni asi o hodinu dříve a nemáme co dělat. Potom nastane čas odjezdu. Všichni nastoupíme do autobusu a ten nás odveze asi o 4 míle zpátky ke Glengoyne distillery, kde jsme včera skončili. Po prvních 4 mílích se dostaneme opět do našeho tábořiště. Pokračujeme však dále směrem k městečku Drymen. Před ním odbočujeme doprava po silnici, abychom se mohli záhy ponořit do hlubokého lesa. U cesty v lese jsme našli krásného hřiba. To nás nalákalo ke krátké hledací pauze, ale po dalších houbách (kromě prašivek) nebylo vidu ani slechu. Pokračujeme tedy dál směrem ke Conic Hill (1175 feet), který se nám ukazuje celý ve své kráse asi na 16. míli našeho putování. Cesta vede potokem a tak máme poněkud mokré boty. Ještě, že pouze na povrchu. Vevnitř je zatím sucho. West Highland Way nevede přímo přes vrchol Conic Hill a tak, kdo chce může si udělat malou odbočku. Samozřejmě, že jsem si tam vylezl a jak psali v průvodci: otevřel se mi „magnificent view“ na jezero Loch Lomond – největší jezero ve Skotsku. Kolem dokola má asi 100 km a po délce 37 km. V nejhlubších místech má až 180 m a je na něm spousta zalesněných ostrůvků. Koukám se po jezeře dalekohledem, jestli třeba neobjevím nějakou Loch Lomondku. Neobjevil jsem a tak si musím počkat až na Loch Nessku. Na vrcholu jsme potkali také naše známé Holanďany. Jdou jenom do Fort William a tak se jich do té doby asi nezbavíme.

Na Conic Hill se započala má láska ke skotské krajině. Ten typický reliéf z větší části odlesněné krajiny, spousty větších i menších jezírek a počasí, které se často mění z minuty na minutu.

Sestup na druhou stranu Conic Hill do vesnice Balmaha je docela strmý a někdy pod námi cesta ubývá velmi (až moc) rychle. V Balmaze na parkovišti na nás čeká autobus s tím, že blíž ke kempu se již nedostane a tak si musíme vzít věci na vaření do baťohu a do náručí a vydáváme se k 3 míle vzdálenému cíli našeho dnešního putování – ke kempu Cashell. Kemp je to vcelku pěkný. Má sprchy (studené) a obchod. Je tu dost turistů, ale celkem klid. Zde budeme spát dvě noci a tak si pečlivě budujeme zázemí. Asi za půl hodiny máme postavené stany (já jsem si ho zbaběle postavil pod košatým stromem – snad mě to uchrání od každodenního přídělu skotských srážek) a koho to nevidíme – Holandsko dorazilo za námi. Večer se pár odvážlivců vykoupalo v jezeře. Jörgen (jeden z bratrů holanďanů) říkal, že to je studené asi jako jejich severní moře, takže jsem to raději netestoval. Došel jsem, ale k názoru, že takoví odvážlivci jsme vlastně byli všichni, protože do sprch musí snad čerpat vodu z jezera – nebo mají velmi výkonnou průtokovou chladničku. Usínám brzy – zítra nás čeká výstup na Ben Lomond – špičatou horu asi 4 míle od kempu.

Black CullinsBlack Cullins - Jeden z oblejších a přístupnějších hřebenů. Tak jsme si řekli, že tudy by to nebylo tak epické a vydali jsme se...

...tudy. Dolů k jezeru Loch Coruisk a nahoru skrze tyto skály. S 25 kg batohem to bylo poměrně výživné.

23. 7. 2003, středa (Výstup na Ben Lomond)

Probouzíme se před osmou ranní – prší. Je odpočinkový den a tak, kdo chce, může zůstat v kempu. Ostatní se vydáváme na Ben Lomond (974 m, 3194 feet). Počátek stoupání je asi 4 míle od našeho dočasného domova a tak nám nezbývá nic jiného, než se po pobřeží jezera Loch Lomond vydat směrem na sever až dojdeme k hotelu Rowardennan. Tam začíná rezervace Ben Lomond National Memorial Park. Založen byl roku 1996 a rozprostírá se v celém zalesněném okolí hory. Stezka je z počátku v lese a tak koruny stromů zachytávají silný déšť. Ve Skotsku mají potoky zvláštní vlastnost – vždy tečou po cestě na nějaký kopec a tak naše, už i tak dost prudká cestička, byla zároveň korytem potoka. Když jsme vyšli z lesa, tak se sklon výstupu trošku zmírnil (výstup 954 km / 6 km), ale zato už nás nic nechránilo před dotěrným deštěm. Nevím, co bylo lepší, zda se chráněni před deštěm v lese brodit potokem nebo jít po otevřené hřebenové stezce, ze které se postupně potok stával. Nasazujeme tudíž pláštěnky a myslíme si, kdovíjak jsme na sprchu nevyzráli. Špička hory je zahalena v mracích a ne a ne se nám ukázat. Těsně pod mraky je krásný výhled do krajiny. Nechci, ale zastavovat a říkám si, že si to vyfotím až na zpáteční cestě (tady je na místě malá rada: Ve Skotsku nenechávejte focení na později – počasí bude zcela jistě jiné – zcela jistě horší). Jako vedoucí skupinka (startovní pole se totiž roztříštilo na několik skupin) se první noříme do bílého mléka a za chvíli už sotva najdeme cestu, která nás má dovést k vrcholku. K dešti a mlze se přidává studený větřík. Postupujeme výš a výš a každým okamžikem očekáváme vrchol. Déšť se proměňuje ve slejvák a mlha stále neřídne, vítr přidává na intenzitě a strhává nám kapuce z hlav. Najednou se ocitneme na jakési plošině. Že by vrchol? Při této myšlence se rychle otáčíme a vracíme se zpátky. Je to tady sice pěkný, ale vcelku nic moc – zvláště když je vidět tak plus mínus na 2 metry. V tu chvíli někdo vykřikne a my se automaticky otáčíme po zvuku. Fííí – zapíská někdo. Zrovna se totiž, jako na potvoru, rozestupuje mlha (aby se za 5 vteřin vrátila tam, kde byla poslední hodiny) a odhaluje nám nechutně vysoký stoupák k opravdovému vrcholu. OK, tak zase zpátky. Většina nás začne lézt na skoro 45° šikmý svah, kde „by měla být“ asi cesta. Někdo už to taky, ale psychicky nevydrží a sestupuje dolů. Vítr se mění ve vichřici a pláštěnky jsou již úplně na nic. Boty zatím drží – ze spodu. Ze shora do nich stékají litry vody a tvoří vevnitř jeden velký skotský Loch Botos. Nevadí….(no…vadí no, ale co s tím nadělám). Za půl hodiny jsme na vrcholku. Ani nevyndávám foťák, abych si vyfotil patník, který tam stojí. Je přeci jen poněkud mokro. Inzerovaný krásný rozhled do krajiny halí neproniknutelná mlha a my radši rychle sestupujeme dolů, aby se náhodou neobjevil ještě nějaký vyšší vrcholek. Celý výstup a sestup jsme my – 1. skupina zvládli asi za 3,5 hodiny což je docela slušný čas. Po silnici se vracíme do kempu a všichni se těšíme na něco teplého – na sprchu ne. K večeru se střídáme v sušení všech našich zmoklých věcí v koupelně, kde je takové to foukátko na osušení omytých rukou. Domorodci na nás koukají dost divně a jednou nás vyhazuje správce kempu. Na 5 minut přestaneme a později postavíme hlídky a vesele sušíme dál. Hurá – všechno suché. Později se nás Jarek (náš hlavní průvodce) zeptal: „Proč to sušíte? Když jsme na něj trošku nechápavě koukali, tak nám oznámil, že zítra budou nějaké další potoky.

Když si vzpomenu, kolikrát jsme takto promokli o rok později při stopování a pak jsme se úplně mokří hrnuli k nějakému dobrákovi do auta, musím se smát.

 

24. 7. 2003, čtvrtek (Cashell – Inverarnan)

Opět dnes musíme (celkem po třetí) zdolat vzdálenost Cashell – Rowardennan (4 míle). Ben Lomond je stále zahalen v neprůhledném oparu a tiše se nám směje. Pokračujeme po jeho úpatí směrem na sever. Cesta je dobrá. Vine se asi 500 stop nad jezerem a jde po vrstevnici. Pouze občas se vyskytuje menší stoupání nebo klesání. Nic zajímavého není vidět a tak se tato část trasy zdá poněkud nudná. Asi na 30. míli se asfaltová cesta promění v neudržovanou stezku a jde neurovnaně přes kameny a potoky. Po ní se dostaneme až do Inversnaid, kde si dáme svačinku. Invarsnaid je malá osada sestávající z hotelu a restaurace. Pár laviček nás přímo vybízí k posezení a my samozřejmě neodmítneme. Napravo lesy, nalevo vodopád, před námi jezero s překrásnými zelenými úbočími na druhé straně a do toho všeho svítí hřejivé a zde ve Skotsku tak vzácné sluníčko. Do místa dnešního ubytování zbývá asi 7 mil. Cesta je jednoznačná, vede podél jezera a tak si můžeme dát rozchod. Každý svým tempem vyráží dál a kochá se téměř panenskou přírodou. Rozvětvené stromy všech druhů a velikostí se tyčí křivolace nad cestičkou. Jsou stejně jako mohutné balvany porostlé krásně zeleným mechem. Ptáci cvrlikají svou písničku a vše dokresluje vlnící se hladina jezera Loch Lomond. Na 34. míli je Rob Roy’s cave (Jeskyně Roba Roye), kde se údajně ukrýval nejen slavný skotský národní hrdina Rob Roy MacGregor, ale i třeba Robert Bruce. Dá se k ní dostat pouze po kamzičím způsobu a tak skáču z kamene na kámen. Nakonec zjišťuji, že to je (podle mého očekávání) pouze prudká černá díra, vedoucí hluboko do úbočí kopce. Vracím se tedy zpátky a pokračuji dál. Asi na 37,5 míli se krajina rozevře do šířky a mohutné skály již nesvírají jezero v tak těsném údolí. Před námi se tyčí do své výšky 537 feet Onap Mor. Cesta vede kolem něho, ale já to beru přímo přes vrcholek. Dostávám se tam celkem snadno a nahoře je pohled na celé jezero přímo uchvacující. Fotím a chystám se dolů napojit se na naší stezku. Samozřejmě nejdu stejnou trasou, kterou jsem sem vyšplhal (což je chyba) a sestupuji po opačném úbočí. Už z výšky se mi zdá, že na louce pod kopcem se zrcadlí vodní hladina, ale doopravdy se to dozvím až, když zapadnu do pravého skotského rašeliniště. Za chvíli jsem, ale na cestě. Sice trochu mokrý (Ne tak jako při výstupu na Ben Lomond), ale o to bohatší o nové vzrušující zážitky. Poslední míle se zdá být alespoň trojnásobná, ale nakonec všichni dosáhneme našeho kempu. Ten se nám zdá po útrapách cesty téměř přepychový a tak nic nenamítáme ani na to, že začíná znovu pršet.

Krajina okolo Loch LomondKrajina okolo Loch Lomond

25. 7. 2003, pátek (Inverarnan – Bridge of Orchy)

Celou noc pršelo a tak mám ve stanu poněkud vlhko. Dnes, ale ještě spíme ve stejném kempu, tak vezmu utěrku a pěkně si to vytřu. Utěrku pověsím do jídelny a budu doufat, že za den a noc uschne – ale ve Skotsku si člověk nemůže být jist ničím. Máme před sebou 19 mil a tak i přes některá reptání vyrážíme mezi kapkami deště do zeleného údolí., které je občas lemováno starou osamělou borovicí. Je tu krásně a já si říkám, že právě tuto část Skotska musela být Tolkienovi předlohou pro vytvoření Hobitína. Naše cesta nás vede okolo prudké čisté horské řeky, aby nás později zavedla do tmavého lesa. Ten projdeme a asi na 49. míli míjíme ruiny kostelíku St. Fillans chapel a starý malebný hřbitůvek. Do Tyndrum, našeho dnešního prvního záchytného bodu už je to jen kousek a tak viditelně zrychlujeme. Ve městě – jak tomu tady říkají (spíš je to hodně malá vesnice) mají obchod a výborně vybavené infocentrum. Krásné knihy s fotkami vysočiny a různých. Slíbil jsem si, že si zde koupím mapu a taky tak činím. Ben Nevis a okolí v měřítku 1:25 000 mě stojí 6,99 £. (levnější varianta – pro člověka se stálým přístupem na internet – je na adrese www.ordnancesurvey.co.uk - Ordnance Survey je firma, která skvělé britské mapy vyrábí. Příliš unavení spoluchodci, kterých je asi 21, zůstávají v Tyndrum, aby je na zpáteční cestě nabral autobus a my – nezdolní – vyrážíme dál – The road goes ever on! Nejprve jdeme směrem k hoře Beinn Odhar (2948 feet), kterou naštěstí úspěšně míjíme pouze při jejím úpatí. Zahneme více na západ a před námi se objeví další monumentální hora – Beinn Dorain (3524 feet). Když ji poprvé spatříme, má vrchol ještě nezahalený mraky, ale jak se blížíme, tak to rychle napraví. Asi si říká – co kdyby na mě chtěli vylézt. Pravděpodobně je její mysl temně zahalená, stejně temně jako mysl Ben Lomondu. Zelený kužel je obrovský a mlha na jeho vrcholku mléčně neprůhledná. Z toho tedy vyplývá, že se opět spokojíme pouze s obejitím. Hora se pomalu vzdaluje a my úspěšně unavení dorazíme na parkoviště v Bridge of Orchy, kde na nás čeká bílo – zelený Neoplán. Vracíme se do kempu. Stany již vcelku oschly (odpoledne svítilo sluníčko) a je příjemné podvečerní teplo. Ještě se šplhám s pár odvážlivci po úzké stezičce nad náš kemp, kde nerušeně hučí velký vodopád. Udělám si fotku a zalezu do spacáku. Pro dnešek to opravdu stačilo.

Dunnottar castleDunnottar castle - Na tomto hradě (zřícenině) jsme na východním pobřeží kousek na jih od města Aberdeen.

26. 7. 2003, sobota (Bridge of Orchy – King’s House Hotel)

Dnes už si musíme opět sbalit stan (mokrý) a autobusem vyrážíme do Bridge of Orchy. Přes most z 18. století pomalu stoupáme lesem po něčem, co připomíná cestu. Udýcháni vstoupíme do volné krajiny a ukáže se nám krásný výhled na rašeliniště Rannoch Moor a jezero Loch Tulla. Po levé straně se tyčí jakýsi horský hřeben, který připomíná hranice Mordoru. Kopce se stávají strmějšími a místo vždyzelené trávy se objevuje bílá skála. Cesta po, které jdeme, je rozervána skalní puklinou a v ní teče říčka. Přes rozsedlinu vede most – Ba Bridge. Na něm si za hučení peřejí dáme svačinu a jdeme dál. Cesta rychle ubývá a tak se za nedlouho ocitneme na rozcestí King’s House Hotel odkud je výhled na prý jednu z nejmonumentálnějších skal ve Velké Británii, její jméno je Stob Dearg. V hospodě mají spoustu fotek s horolezcema. Odtud to už je pouze 3 míle úzkou stezkou po úpatí hory Beinn a Chrulaiste (2805 feet) a dorazíme na malé parkovišťátko pod Devil’s Staircase (ďáblovo schodiště), které nás čeká zítra. Jsme na místě dříve než autobus a tak musíme čekat. Začíná pršet a všude se rojí midges. Začínáme pochybovat, že řidiči vědí, kam a kdy mají přijet. Slunce zapadá za obzor a hraje si mezi horami se svými paprsky. Konečně přijíždí asi po hodině čekání bus. Zastaví na druhé straně silnice. Stačí akorát přejít. Jenomže jakoby se proti nám všechno spiklo – když nejedou auta z jedné strany v dlouhé koloně, tak jedou ze strany druhé. A poslední půlhodinu našeho čekání jich přejelo asi 10 dohromady – to je teda pech. Prší, leje, více a více, Hurá, přešli jsme. Ale co to? To tu ještě nebylo – midges v autobusu. Řidiči nadávají, že jim vevnitř stříkáme repelentem, ale po pěti minutách stříkají s námi. Všichni nadáváme na létající bestie a ty si pochutnávají na našem zmoženém těle. Po chvíli se vše uklidnilo a projíždíme údolím Glen Coe. Nádherné mechem obrostlé obrovské skály v zapadajícím slunci. Prostě pohádka. Po deseti mílích dorazíme do kempu, kde postavíme stany a ještě než jdeme spát, si zahrajeme pár her Petanque. Usínáme šťastně vysíleni.

Celá oblast Rannoch Moor, Buachaille Etive Mor, Glen Coe a Glen Etive je náramně fotograficky zajímavá. V následujících letech jsem zde trávil nejeden fotografický den.

Vůbec si již nepamatuji, co to bylo za přístavní městečko.

27. 7. 2003, neděle (King’s House Hotel – Fort William)

Dnes nás čeká docela těžká trasa. Hned na začátku se ocitáme pod Devil’s Staircase (převýšení asi 280 m na hodně malou vzdálenost). Cesta se kroutí po svahu sem, a tam až vystoupá do sedla mezi vrcholky Beinn Bheag a Stob Mhic Mhartuin. Začíná pršet a sestup po ohlazených kamenech se stává celkem nebezpečným. Potom se stezka pro kamzíky změnila na normální cestu. Údolím létal sem a tam vojenský vrtulník. Potkávali jsme docela často další chodce a to věštilo blízkost městečka Kinlochleven. Odtud jsem už měl mapu v měřítku 1:25 000 a začal jsem se docela orientovat. Ve městě si dáváme pauzu na oběd a jsme vyhozeni z laviček restaurace, na které jsme si rozbalili jídlo. Z Kinlochleven vede pořádné stoupání – možná je i dokonce horší než ďáblovo schodiště. Zde začíná opět krajina alá Mordor, lemovaná horami – Stob Coire na h-Eirghe, Stob Ban, Beinn na Caillich, Mam na Gualain a Mealt a Chaoraiun. (už jenom ty názvy a úplně se klepu – možná to v překladu z gaelštiny nebude tak děsný, ale mnoho bych na to nesázel). Následně procházíme lesem a poprvé zahlédneme vrcholek Ben Nevisu. Jsme už docela utahaní a ještě nám zbývají 4 míle – 2 stoupání a 2 klesání. Zatneme tedy zuby a šlapeme dál. V půli naší zbývající cesty se nám ukáže Ben Nevis v celé své kráse – dokonce bez mraků nahoře (to ještě netušíme, že naposledy). Sestoupíme dolů do kempu a ještě si zajedeme nakoupit potraviny do supermarketu Safe Way, který je ve Fort William. To je od začátku naší cesty 1. pořádné město (Když nepočítám Glasgow). Měli tam pečivo velikosti a tvaru toustového chleba a konzistence podobné jako je náš chleba český za 50p a tak jsem ho bral všemi deseti. Zítra nás za pěkného počasí čeká výstup na Ben Nevis a tak si jdeme lehnout – potom co vypijeme všechen alkohol, který s sebou máme.

 

28. 7. 2003, pondělí (Fort William – Glen Finnan – Fort William)

Den původně plánovaného výstupu na Ben Nevis, který se nakonec nekonal, protože bylo špatné počasí. Po kopcích se válely mraky a nahoře to vypadalo, jakoby se tam ženili všichni čerti.

V roce 2003 jsem na Ben Nevis ještě nevylezl, o rok později se to již podařilo. Nechal jsem celý batoh v kempu ve stanu a nalehko se vydal na nejvyšší horu britských ostrovů. Sněžka je sice o fous vyšší, ale tady se vychází z nuly, od moře, takže si celých 1343 metrů pěkně odšlapete.

Vyrazili jsme tedy každý na vlastní pěst po Fort William a blízkém okolí. Jdu zabalen v pláštěnce v dešti po silnici. Z našeho kempu je to do města asi 2 míle. Cestou je tzv. Wishing stone, kde si každý může něco přát. Obligátně si přeju, aby konečně přestalo pršet. (to se mi splnilo tak nějak částečně – už neprší, ale leje). Ve městě je to kolem nemocnice ještě asi ¾ míle k informačnímu centru, kde mají spoustu zajímavých map, knížek a materiálů. Nasvačím se a vyrážím do víru velkoměsta. No tak to s tím velkoměstem nebudeme přehánět – řekněme, že Fort William je takové menší městečko – nebo také roztahaná vesnice (co do velikosti asi našeho Nymburka a to asi přeháním). Mají tam asi dva kostely, zbořený hrad a jednu hlavní třídu, na které je naprostá většina všech obchodů a obchůdků se suvenýry, knihami, jídlem a vším co tady na severu potřebují. Hned ob ulici dál je nábřeží, které se táhne podél mořské zátoky Loch Eil. Koupil jsem si zde krásnou mapu s hrady Skotska a rozhodl jsem se, že si je taky někdy musím projet. Je jedna hodina po poledni a já už nemám co dělat. Vzpomínám, jak se jmenuje to město, které mi kamarád popsal jako velmi pěkné. Aha Mallaig. Kouknu do mapy a zjistím, že je asi 40 mil od Fort William. Rozhoduju se, že zkusím stopovat. Četl jsem, že tady ve Skotsku jsou lidé na stopaře hodní a celkem je berou. Na papír formátu A4 naškrábám velká písmena MALL a postavím se na výpadovku na Inverness. Za 10 minut mi zastaví jedna pani, a že lituje, ale jede jenom do Glenfinnanu. Je to, ale můj směr a tak nastupuju a vyrážím směr dobrodružství. Kromě hodné pani je v autě pravděpodobně její syn. Vypadá stejně jako Harry Potter – brejličky, sestřih vlasů a na prsou si drží před měsícem vyšlý 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Dozvím se, že paní je původně z Belgie, ale že se sem provdala. Teď je v domácnosti a nemá co dělat a tak se učí cizí jazyky. Jako Belgičanka umí francouzsky a vlámsky, rozumí německy a mluví anglicky a aby toho nebylo málo – učí se italsky a gaelsky. Prý zná Čechy, ale nikdy tam nebyla. Žije na krásné samotě mezi horami s výhledem na jedno z jezer a kousek od jejího domova prý pracují nějací češi jako dřevorubci. Vysadí mě u infocentra v Glenfinnanu, kam si kvůli mně zajela asi 5 mil a vroucně se loučí. Ukazuje se, že to, kam mě zavezla, není až zase taková díra. Pomník Bonnieho prince Charliho, který je na břehu krásného jezera. Na druhou stranu od turistického centra je krásný, dlouhý viadukt. Nikdo mu tady neřekne jinak než Harry Potter’s railway bridge. Točila se zde totiž jedna scéna z 2. dílu Harryho Pottera (Harry Potter a tajemná komnata). Od té doby se sem prý jezdí kochat davy fanoušků a obrat v infocentru se rapidně zvýšil. Projdu si krásným údolím a bohužel zjišťuji, že už nemám čas na Mallaig. Nevadí, myslím, že jsem se nijak neflákal a viděl jsem spoustu zajímavého. Teď mě ještě čeká cesta zpátky. Mírně prší a já se postavím na docela dobré místo. Nejezdí moc aut a tvrdnu tam na hodinu a čtvrt. Potom mě zastaví 2 bláznivé učitelky z Bristolu. Jedna učí informatiku a jedna nějaké vědy (řekla prostě science). Jejich auto je pěkná stařešina a já se bojím, že se každou chvíli rozpadne. Jednou se dokonce u řidičky otevřou dveře, ale ona je obratným pohybem zachytí a za jízdy opět přibouchne. Celou cestu se dobře bavíme a brzy jsme ve Fort William. Rozloučím se a jdu si zase odšlapat ty dvě míle do kempu. Na nejvyšší hoře velké Británie jsem sice nebyl, ale zase jsem viděl něco jiného. Považuji tento den za velice úspěšný a zábavný.

Skrara BraeSkrara Brae - Orkneje mají spousty megalitických památek, ale celkově jsou turisticky zajímavé tak na jeden den. Protože tam prakticky nejezdila auta, museli jsme Mainland přejít pěšky. Ze Stromness na sever do Skrara Brae a potom směr Kirkwall. Nějakých cca 40 km. Naštěstí nám na posledním úseku zastavili nějací dělníci. Trajekt do Aberdeenu nám stejně asi o pět minut ujel.

Zde končí první část naší pouti Skotskem. West Higland Way byla zdolána. Nyní nás čeká o něco kratší a jednodušší Great Glen Way, kerá vede okolo tektonicky vzniknuvších jezer Loch Lochy, Loch Oich a Loch Ness, které navzájem spojuje Kaledonský kanál. Začíná před infocentrem ve Fort William a končí v Inverness před sochou Flory McDonaldové.

S koncem West Highland Way bohužel mé zápisky končí. Deník jsem psal, ale text originálu se ztratil.

Související články

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace