Island, sopečná krajina magického ostrova 2011 (2. část)

Neděle 29. 4. 2011

Po studené noci v jeskyni u pobřeží Dyrhólaey jsme popojeli jen cca 5 km do vesničky Reynis, abychom v plné kráse a velikosti mohli fotografovat skalní jehly s krásným severským názvem Reynisdrangar. Podle legendy je to trojstěžní trolí loď, která po kontaktu s denním světlem zkameněla. Z dálky se to nezdá, ale jehly se tyčí do výšky 66 metrů nad mořskou hladinu. Po celou dobu našeho fotografování na krásné pláži nás provázely dva přítulní psi, kteří nás, stejně jako ovce, stále sháněli do houfu.

Za útesem na nás již čekalo městečko Vík a další překrásné pláže s černým pískem, které se táhly, kam až oko dohlédlo. V pozadí stále se skalním útvarem Reynisdrangar, v popředí ústí potoka, který v měkkém písku úžasně meandroval. Tento motiv jsem marně hledal při mé poslední návštěvě Skotska.

Vík byla také jakási pomyslná hranice pro popel z výbuchu sopky Grímsvötn. Dosud jsme se s žádným prašným ovzduším nesetkali a nemuseli jsme se bát o čipy našich fotoaparátů. Mezi Víkem a ledovcem Vatnajökull jsou rozsáhlé pláně pokryté lišejníkem. Tento lišejník, jindy sytě zelený, byl obalem vrstvou šedého sopečneho popela. Silnice byla v některých místech celá pokryta vrstvou prachu a silný vítr vířil tmavá oblaka jemného popílku. Postapokalyptická krajina v plné děsivé kráse.

Pod ledovcem Vatnajökull se při úpatí zasněžených hor nachází Islandský národní park Skaftafell, který je na ostrovní poměry poměrně hustě zalesněn. Jistě je zde mnoho zajímavostí a krás (soudě také dle počtu turistů, kterých zde bylo požehnaně), nás však hlavně zajímal vodopád Svartifoss, který si prorazil cestu skrze čedičovou stěnu. Vypadal trošku jako naše česká Panská skála tak trošku "utržená ze řetězu".

Poté jsme celí napjatí projeli kolem ledového jezera Jökulsarlón. Uff, ledy tam jsou, skvělé! Tak si ještě pár hodin budeme fotografování ledových ker na černé pláži odříkat a jedeme najít ubytování. Po 10ti kilometrech nacházíme pěkné a celkem levné bungalovy (5500 ISK se snídaní). Těším se, až si ohřeju svou konzervu fazolí a k tomu si přidám minipárečky, které jsem si koupil samostatně. Ale ouha. Co to je? Minipárečky nejsou párečky, jsou to mrkvičky :-( na Islandu si nemůžete být nikdy jistí, ani jídlem. Ivan o den dříve koupil paštiku a byla to hořčice, mě se poté ještě povedlo koupit tatarku místo pomazánkového másla :-)

Pondělí 30. 4. 2011

Jökulsarlón je laguna, která spojuje jeden ze splazů ledovce Vatnajökull přímo s mořem. Led se neustále odlamuje a laguna je tedy téměř naplněna různě velkými ledovými krami. Kry jsou proudem odnášeny do moře a následně je příboj vyvrhne na přilehlé černé pláže. Tam postupně tají a jejich cesta končí.

V laguně jsou některé kry velké jako dům, do moře se většinou dostanou ve velikosti automobilu. Takto velké kry moře nemá sílu vyvrhnout až na břeh, a tak se zaseknou 10 - 20 metrů od pobřeží a tají. Ve chvíli, kdy jsou velké 1 - 1,5 metru, tak se již občas najde vlna, která je vytlačí až na černý plážový písek. Na pláži jsou tak stovky různě tvarovaných a různě velkých ledových kamenů.

Fotografovali jsme na pláži celé dopoledne jako u vytržení a následně jsme se přesunuli přímo na břeh laguny. Pokud se mi dařilo v ledových kusech na pláži nacházet kompoziční řád, tak u laguny jsem byl naprosto ztracen. Světlo už nebylo zdaleka fotografické, atmosféra se vytratila, kolem se potulovalo celkem dost lidí... tak snad příště, až se na toto krásné místo za pár let vrátím.

Po ledovém nadšení nás čekal nelehký úkol a tím byl dlouhý přejezd po pobřeží ostrova směrem na východ, kde jsme moře měli na nějaký čas opustit, abychom projeli nehostinou sopečnou krajinou až do středu ostrova do oblasti velkých islandských vodopádů. Prvním z nich byl obrovský Dettifoss, gigant s největším průtokem vody v Evropě. Cestu jsme našli snadno, akorát sněhu cestou povážlivě přibývalo a u vodopádu již byly doslova závěje. Vodopád Dettifoss je skutečně neuvěřitelná masa vody, která se nezadržitelně valí kamennou roklí. A to je té vody při tání ještě cca dva a půlkrát tolik!

Úterý 31. 4. 2011

Prozřetelně jsme pověrili Michala Baladu, aby nás brzy ráno vzbudil, pokud bude nějaké světlo. Michal nás opravdu vzbudil a nebe se skutečně chystalo zbarvit do pestrobarevných tónů. Jen jsme měli více štěstí než rozumu, protože Michala nevyhnala z jeho letního spacáku předtucha pěkného rána nýbrž zima, která byla na zasněženém parkovišti opravdu pořádná. Ivan v polospánku zabručel, že s námi nejde a tak jsme vyrazili ve třech. Michala Kvardu, jak to tak bývá, jsme ztratili již někde u parkoviště a k Detifossu jsme dorazili dva. Světlo se teprve chystalo předvést to nejlepší a já si řekl, že půjdu o kilometr dál proti proudu k vodopádu Selfoss, který se mě osobně líbil daleko více. Již v půli cesty jsem si začal nadávat, protože se mraky rozestoupily a začaly nasvěcovat vodní tříšť nad Detifossem. Sprintoval jsem za svým cílem, ale pohledem jsem byl trochu zklamán. Vodopád úžasný, ale světlo bylo jinde než bych si představoval. Nevadí, mraky byly v báječném postavení a to mi k dobrému záběru stačilo. Dobrou hodinu a půl jsem hledal různé kompozice (mezitím přišel i Michal a povídal, že dole u Detifossu to zas tak slavné nebylo) a pak jsem se pomalu vracel k autu. Ivan akorát vstával, našel se i Michal Kvarda a tak jsme zabalili a vyrazili směrem k jezeru Mývatn, které leži v oblasti bohaté na geotermální síly.

Po fotografování nedaleko sopky Krafla, kde jsme mysleli, že nalezneme i barevná modrá jezírka, které jsme viděli na některých pohlednicích (nenašli jsme, tak snad někdy příště až se do těchto míst vrátíme) jsme se zastavili v Hveríru. Představte si takovou miniaturní sopku z navršených kamenů, ze které neustále uniká horká pára. Horká tak, že kdybyste do ní dali ruku metr od zdroje úniku, pěkně by vás opařila. Těchto miniaturních sopek zde bylo více. Některé byly jen malé, ale tři z nich pářily opravdu hodně. Tyto zemské parní ventily doplňovala různá další vřídla a bahení jezírka. Všude okolo nás to pářilo a bublalo. Skutečně jsme si připadali jako v úplně jiném světě.

Jezero Mývatn je zasazeno do téměř idylicky malebného kraje a na jeho březích se nachází několik zajímavostí. Jedna z nich, kterou jsme navštívili je park Dimmuborgir. Krom toho, že tento park vypadá přesně jako nehostinná oblast, kterou museli projít Frodo a Sam než se dostali k branám Mordoru, tak zde bydlí hodní Islandští trolové, kteří nosí na Islandu dárky stejně jako u nás Ježíšek. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Kousek dál cestou okolo jezera jsme ještě viděli další kamenné útvary a pěkné pravidelné pseudokrátery Skútustadir. Dojmů je tolik, že je prostě všechny nedokážeme ocenit natož fotografovat.

To se již těšíme na Islandskou Niagáru, vodopád Godafoss. Ten nás nadchne, ale já přemluvím kluky, že nejprve pojedeme fotografovat vodopád Aldeyarfoss a ke Godafossu se vrátíme a budeme jej fotografovat večer a pak ještě třeba ráno. A zde začala taková malá lapálie :-) Cesta byla pěkná štěrková a jelo se po ní dobře. Za nedlouho se začala klikatit, ale stále to ještě šlo o něco pomaleji projet. Pak přišla na řadu první sněžná závěj. Ivan zabrzdil a zeptal se: "projedeme"? Souhlasně jsme zamručeli, tak to rozjel a... neprojeli jsme. Kola se zahrabala asi uprostřed hluboké návěje tak hluboko, že si náš teréňák ani neškrtnul a sednul si na břicho. Nejprve nastalo překvapené ticho a potom Ivan prohlásil "tak a jsme v prdeli" a to jsme skutečně byli. Dost daleko od nejbližšího stavení, velmi pravděpodobně bez mobilního signálu. Co naplat? Začali jsme usilovně odhrabávat sníh. Nejprve rukama, poté jsme si vzali stativy, ale nebylo to nic platné, auto se ani nehnulo. Pak Ivan vymyslel, že kola podložíme placatými kameny, ale šly zasunout pod kola jen velice omezeně. Michal navrhl, že zkusíme hever. Ten se stal symbolem naší záchrany a postupně, potom co jsme jej na prvním kole téměř strhli, jsme zvedli všechna čtyři kola a podložili je dostatečným množstvím placáků. Pak ještě vystavět kamenný chodníček, aby se kola alespoň trochu rozjela a hurá ze závěje. Cestou jsme potkali ještě asi pět závějí, které jsme méně nebo více krkolomně objízděli. Nakonec už to dál nešlo a museli jsme pěšky. Nebudu naše utrpení prodlužovat, byli jsme nakonec prostě na opačné straně řeky než by bylo záhodno a než jsme očekávali. Fotografovali jsme samozřejmě i tak (v silném větru a mírném dešti) a pak nás čekala ještě cesta zpátky ke Godafossu. Ta již proběhla bez problémů až na to, že již bylo pod hustými mraky tak šero, že jsme jen postavili stany a po náročném dnu ulehli do spacáků.

Poznatky a zkušenosti

  • pokud kolem vás pobíhá při fotografování pes, nenechávejte váš fotobatoh na zemi, hrozí totiž, že vám jej označkuje :-)
  • holínky stačí pro pobřežní brouzdání vlnami do té chvíle, než přijde vlna, která vám sahá po kolena
  • pozor na to, co kupujete, mrkvičky vypadají jako párečky, místo paštiky můžete koupit hořčici a místo pomazánkového másla tatarku, kupujete-li něco, co neznáte, může to být něco úplně jiného, než předpokládáte
  • sníh na cestě občas bývá hlubší, než se na první pohled zdá
  • stativ není lopata a auto s ním vyhrabete jen velmi těžko
  • ani mapy nejsou bezchybné a může se stát, že se omylem ocitnete na druhém břehu řeky, než by Vám bylo milé
  • sloup páry, který uniká z hloubi země za divokého syčení bývá většinou horký, hodně horký
  • fouká-li u vodopádu vítr proti Vám, nesnažte se fotit a jen se kochejte, on se časem vítr otočí a vy nemusíte (v marné snaze ochránit Váš fotoaparát) tahat hadr před každou expozicí
  • kameny, které vypadají jako mokré mohou být ve skutečnosti namrzlé, dávejte pozor, ať neskončíte o 60 metrů níže v nenasytném chřtánu vodopádu

Související články

Líbí se Vám můj článek?Kupte mi kafeKupte mi kafe